"Dřív než se lotos stane lotosem, musí se prodrat bahnem ..."

Lucie Suchá Groverová

Když jsem byla v očekávání našeho pátého dítěte, setkala jsem se prostřednictvím brněnské konference Aktivní rodičovství s přednáškou pod názvem Lotosový porod. V tu dobu jsem se na přednášku nedostala, ale název a zvědavost, kterou ve mne vyvolal, ve mně zůstaly a při nejbližší příležitosti jsem si jej vyhledala na internetu.Nejsem člověk „hlavy" a teorií, proto jsem velmi rychle přeskočila všechny odborné články a objevila ženu, která popisovala svou vlastní zkušenost s Lotosovým porodem. K mé radosti byla ona žena češka a byla to právě přednášející z Brna.Pročetla jsem její stránky a rozhodla se pro lepší vnímání souvislostí poznat onu ženu osobně.Nejenom číst, ale i vidět, slyšet....cítit všemi smysly:-)
Zvykla jsem si, že každé mé těhotenství je jiné a přináší sebou jiná témata, výzvy, radosti, posuny...Neměla jsem žádná očekávání, přizpůsobovala jsem se svým potřebám, rodině, okolnostem... Pracovala jsem na sobě, v sobě, se sebou....tak jak to obvykle činím a sledovala kam mě tentokrát má cesta „v jiném stavu" nese.
Měli jsme před sebou seminář Porod doma v pražském A centru, který s mužem už nějakou dobu provázíme a tak mne napadlo onu ženu - Radhu Roseckou Píšovou s tématem „Lotosový porod" pozvat.
Ještě téhož dne odpoledne mi zazvonil telefon.Velmi jsem přemýšlela, zda ho mám vzít či nechat vyzvánět a po nějaké době jsem zvolila první variantu." Dobrý den, tady Radha Rosecká Píšová, chci vám říct, že jsem právě dočetla vaši knihu a jsem nadšená" ozvalo se mi u ucha „ Jen se chci zeptat, proč jste dětem stříhali pupeční šňůru?" „ To se chci právě zeptat já vás" odpovídám, „ dnes večer jsem vám chtěla volat". ....Nemusíme si dále říkat vůbec nic a domlouváme se na účasti Radhy na našem semináři.
První dubnovou sobotu roku 2011 se tedy setkám s mladou krásnou ženou a jejím malým synkem. Radha je pravděpodobně první žena v České republice, která přivedla na svět své děťátko - člověka....lidskou bytost.... „lotosově" a nadále zde svou zkušenost šíří. Na našem setkání hovoří mimojiné o tom, že ji k tomuto způsobu porodu přivedlo vlastně její dítě, když jej naciťovala a nechala se vést svými pocity. V České republice však nikdo podobnou zkušenost v té době neměl a tak nezbývalo než se nenechat odradit a následovat svůj mateřský instinkt s podporou přeložených článků ze zahraničí. Kromě vlastní zkušenosti představila také homeopatika z placenty a prostřednictvím malých konstelací si mohli někteří účastníci odžít i svůj porod v porodnici a odstřižení pupeční šňůry potažmo nepřirozené odebrání placenty. Z konstelací bylo jasně vidět i cítit, že klasická situace v porodnici není ani pro jednoho účastníka příjemná( až na porodníka, který zastupuje pozici nepřirozené autority a nevhodné intervence). Při konstelačním přehrávání lotosového porodu ( kde již není postava porodníka) byli všichni účastní spokojení a místností se linula velmi silná energie, kterou jsme všichni vnímali.
Sama v sobě jsem při prožitkové konstelační části programu cítila veliký smutek a vybavil se mi smutek mého nejstaršího syna, když jsme zakopávali pod břízu placentu naší první dcerky domorodky. „ A kde je ta moje? Tu jste někam vyhodili?" Tehdy mu bylo pět let a situaci jsme v rámci možností vyřešili tím, že si svou placentu namaloval. Požádala jsem ho, aby ji namaloval tak jak to bude sám chtít.....byla nádherně barevná....a potom jsme i tu jeho zakopali a zasadili nad ní léčivou břízu.....
Pozvolna jsem si uvědomila, proč jsem vždy téma „sříhání pupeční šňůry" nechávala na mém muži. Nechtěla jsem o něm nic vědět, nechtěla jsem „cítit".....kdybych totiž cítila, nestříhala bych....
Všechno má svůj čas. Když jsem přivedla na svět svého prvního syna, překvapila mne v porodnici porodní asistentka otázkou zda chci vidět placentu. Nechápala jsem v tu chvíli proč, nikdy před tím jsem právě placentě nevěnovala velikou pozornost, ale když mi tu možnost nabídla, vidět jsem chtěla. Při pohledu na ni jsem se vlastně styděla za ten kus „svého těla", který vypadal jak kus masa z řeznictví. Nebyla mi příjemná má placenta v rukách cizí osoby, nebylo mi příjemné, že ve skupince stojíme ( já ležím na porodním lůžku) nad čímsi, co ještě před chvílí bylo mou částí a hromadně „ to" pozorujeme. Byla jsem tolik unavená po porodu, měla jsem tak velký pocit, že všechno šlo nějak „mimo mne"a celou situaci jsem nebyla vůbec schopná prožít. Radost z chlapečka se mísila s velikým vnitřním smutkem. Mojí niternou potřebou bylo mít celou scénu i s porodnicí co nejdříve za sebou. Můj partner byl tehdy velmi nadšený a při vzpomínce na tuto situaci měl vždy slzy v očích.
Téma placenta bylo zahaleno mlhou, která se trochu protrhla když už byly mému synovi dva roky.
Bydleli jsme tehdy v paneláku a náš soused, mladý doktor, který tehdy působil na oddělení gynekologie vyprávěl na chodbě jiným sousedům o ženě, která dle jeho slov měla hysterický záchvat, protože si v porodnici po narození dítěte vyžádala placentu, kterou jí odmítli dát."Co s ní asi tak chtěla dělat?" rozkřikoval se na chodbě „ dát si jí doma se šesti knedlíky?" Kromě toho, že je mi z celé panelákové story a chování mladého muže smutno, zní mi hlavou otázka „Co s ní asi tak chtěla dělat? Co s ní asi tak chtěla dělat?"Jedna odpověď je mi jasná. Cokoli by s ní dělala, je jen a jen věc oné ženy. Kdo má právo rozhodovat za ženu a část jejího těla, která byla devět měsíců spojnicí mezi životem jejím a jejího dítěte? Proč by to právo měl vůbec někdo jiný mít? O čem je téma „placenta"????

Lucie Suchá Groverová

http://luciegroverova.sweb.cz/

Zkušenost jednoho porodu, kterou napsala paní Jana na článek Lucie:
"Pri domacom porode nasho tretieho dietatka sme mali s muzom velmi silny zazitok k tejto teme. Bola s nami aj porodna asistentka, isli sme klasicky prestrihavat pupocnu snuru po dotepani. Malinky ked sa narodil bol velmi pokojny, sledoval...ked sme (teda muz po vybidnuti porodnou asistentkou) prestrihli pupocnu snuru, zrazu maly silne zaplakal a v bolo silne citit zmenu energie. Velmi jasne sme obaja pocitli, ze zrazu sa oddelilo, prerusilo nieco, co este oddelene, prerusene byt nemalo...Ze v tej pohode zrazu nastal silny diskomfort...akoby,akoby somto najlepsie popisala, trocha pokleslo svetlo/teplo pritomne...Bolo to pre nas ohromujuce poznanie...a nas to zamrzelo..."

Jana Pauková, psycholožka Bratislava