JAK VYHODNOTIT TEPÁNÍ PUPEČNÍKU - Dr. Luca Daini
JAK VYHODNOTIT TEPÁNÍ PUPEČNÍKU - Dr. Luca Daini

O lotosovém porodu jsem měl povědomí jako o metodě patřící do oblasti alternativní medicíny. Asi měsíc před porodem našeho třetího dítěte jsme se s ženou po dvou předchozích císařských řezech rozhodli, že se budeme možností lotosového porodu vážně zabývat.
Porod naší dcery Elisy měl být dle plánu proveden císařským řezem 12. 1. 2011 v nemocnici La Spezia. Jen to, že něco tak přirozeného jako porod dítěte bylo „naprogramováno" na určitý den, nás ještě více utvrdilo v rozhodnutí rodit lotosově. Mým úkolem na operačním sále bylo postarat se o placentu, protože v nemocnici nebyl nikdo, kdo by se standardně tímto úkonem zabýval. Po samotném porodu a vyjmutí placenty mě nejvíce zarazilo počínání neonatoložky při posuzování pulzace pupečníku. Asi tři minuty po vynětí placenty z dělohy sevřela pupečník mezi prsty a řekla: „Už dotepal." Její slova jen odrážela postoj moderní medicíny, která nepovažuje za nutné po dotepání nechávat pupečník připojený k novorozenci. Někdy se šňůra přestřihne dokonce před tím, než dotepe. To se děje především v případě odběru pupečníkové krve. Když jsme se s ženou a dcerkou dopravili do našeho pokoje pryč od shonu operačního sálu, chtěl jsem placentu vyšetřit sám. Zajímalo mě, zda pulzace opravdu přestala. Nechtěl jsem se však omezit na posouzení arteriální pulzace. Mým cílem bylo zjistit, zda je přítomno rytmické proudění, kterému my osteopaté říkáme kraniální rytmický impulz (CRI).

CRI je proudění, které se naučíte ručně měřit na kurzech osteopatie. Pulzuje pomaleji než arteriálně-respirační tep a jeho frekvence se pohybuje okolo 8 –12 kmitů za minutu. Je možné jej zaznamenat ve všech tělesných tkáních. K zachování života je třeba, aby všechny frekvence, ať už tep srdce, CRI, nebo jiné obtížněji zjistitelné pulzace, pracovaly v souladu jedna s druhou.
Poté, co jsem zkontroloval CRI své dcery, jsem se pokusil potvrdit jeho přítomnost i v placentě, která už nevykazovala žádné známky arteriální pulzace. K mému velkému překvapení jsem CRI zaznamenal. Kromě toho měl stejnou frekvenci, amplitudu a sílu jako CRI mé dcery. Bylo to, jako by tělo novorozence a placenta byly jedním organizmem, vykonávajícím stejné dechové cvičení. CRI jsem kontroloval i v dalších dnech. Druhý den již proudění v placentě nebylo tak silné jako u dítěte a postupný pokles byl patrný i v dalších dnech, až konečně čtvrtý den jsem již žádný CRI v placentě nezaznamenal. Dalo by se to popsat tak, jako by životní síla organizmu dítě-placenta, jenž devět měsíců udržoval dítě ve spojení s matkou a jenž je živil, během čtyř dnů pomalu a úplně přešla do těla novorozence. Protože při kojení, přebalování a vůbec péči o dítě se nelze vyhnout zatahání za šňůru a tím rozrušení novorozence, začal jsem uvažovat o tom, zda má cenu nechávat placentu připojenou nebo již beztak seschlou šňůru odstranit. Neonatoložka u porodu chtěla šňůru přestřihnout po třech minutách. Osteopat by tak učinil po čtyřech dnech.
Pak mě ale napadlo, že by mohl existovat ještě jiný parametr, o kterém zatím nemáme tušení, který by však mohl v budoucnu ukázat, že výměna mezi novorozencem a placentou probíhá, dokud se jeden druhého nepustí. Rozhodli jsme se proto se ženou dát matce přírodě prostor, aby svůj úkol dokončila bez vnějších zásahů, a počkat, dokud se šňůra přirozeně neoddělí.
To, co jsem popsal výše, byla má osobní zkušenost coby otce a osteopata. Nemohu tedy tvrdit, že je zcela nestranná. Vyzývám proto tímto všechny osteopaty, aby pozorovali a posoudili to, co se děje během lotosového porodu, aby zaznamenali sérii pozorovaných případů a z těchto pozorování vyvodili závěry, které nám pomohou lépe pochopit život. Koncept života nelze nijak ohraničit. Naší snahou by mělo naopak být pomyslné hranice vědomostí o něm neustále posouvat.
Zkušenosti, jako je lotosový porod, nám připomínají, kolik otazníků příchod nového života obklopuje a jak marné by bylo snažit se interpretovat nedostatečně a nekvalitně vyhodnocené výsledky.
Celkově jsem velký nadšenec lotosového porodu. Pokud bychom měli mít další dítě, určitě bych šel stejnou cestou, už jen proto, že ji bezvýhradně doporučuji ostatním. Věřím, že tato zkušenost bude oslovovat stále více rodičů, kteří uvidí, že děti lze na svět přivést přirozeně bez lékařské intervence, samozřejmě za předpokladu, že nebude ohroženo zdraví nebo život matky a dítěte.
Po vlastní zkušenosti mohu říct, že lotosový porod je skvělou volbou, jak přivést dítě na svět. Dá se jím kompenzovat situace, ve které jsme se ocitli například my, kdy jsme byli nuceni předběhnout příchod našeho dítěte císařským řezem (patří sem i přirozeně předtermínové děti).

Lotosový porod totiž umožňuje novorozenci postupně se odpoutat od zdroje jeho obživy, tedy placenty, což může zmírnit trauma „předání", které často souvisí s nabytím soběstačnosti, např. v souvislosti s kardiopulmonárním a trávicím systémem. Novorozenec se také delší dobu nachází v přítomnosti toho, co dříve bylo jeho přirozeným zdrojem života (placentou) a co mu po celých devět měsíců posílalo všechny důležité impulzy a tím komplexně synchronizovalo všechny frekvence, které jsou třeba k udržení života.

Dr. Luca Daini je fyzioterapeut, kvalifikovaný osteopat a specializovaný kraniosakrální terapeut. Je ředitelem italské Osteopatické hodnotící komise pro lotosové porody.

 

Tento a další příběhy lotosových porodů najdete v knize
LOTOSOVÝ POROD bez přestřižení pupečníku,
Shivam Rachana